Zhroucení budovy Rana Plaza. Svět si připomíná 8 let od největšího neštěstí v textilním průmyslu

Budova Rana Plaza se před 8 lety zhroutila a zahubila více než 1100 dělníků, kteří v tu dobu byli na směně. Nešlo totiž jen o komplex s obchody, bankou a residenčními byty. V několika patrech se nacházela i textilka. Tato katastrofa nastavila západnímu světu zrcadlo. Co k ní vedlo a co následovalo poté? A změnilo se od té doby vůbec něco?

Zhroucení budovy Rana Plaza

24. dubna 2013 se odehrála nejsmutnější nehoda v historii textilního průmyslu. Na předměstí Dháky, hlavního města Bangladéše, se zřítila budova Rana Plaza.

Šlo o osmipatrový kolos, který zničehonic spadl k zemi a vyžádal si životy 1 134 lidí. Z trosek textilky dokázali záchranáři a dobrovolníci vyprostit 2 515 zraněných. Téměř třetina přítomných dělníků, kteří ten den byli na směně, takové štěstí ale neměla.

Textilka neměla v budově co dělat

Textilku Rana Plaza vlastnil člen tehdejší vlády Sohel Rana. V budově bylo zaměstnáno na 5000 lidí. Šili zde oděvy, doplňky a obuv pro světové značky jako Prada, Gucci, Versace, Mango, Primark nebo Walmart.

V textilce se zhotovovaly produkty pro jména, která máme spojená s kvalitou, luxusem nebo naopak dostupností a levnou módou. To vše vznikalo v ubohých podmínkách v budově, která byla postavena a provozována bez ohledu na názory statiků či dalších odborníků na stavebnictví.

Náhoda nebo nedbalost?

Odborníci už delší dobu varovali, že budova nebyla konstruována jako továrna, ale jako místo pro obchody a kanceláře. Ty se v ní také nacházely, společně s několika residenčními byty. Budova byla bohužel využívána i jako textilní továrna, která byla vystavěna bez povolení, což se ukázalo jako fatální.

Nejenže dělníci pracovali za nuzný peníz a vytvářeli oblečení, které se prodávalo za mnohonásobek jejich platu (dělník si dle zjištění Reuters tehdy v textilce vydělal okolo 45 centů na hodinu, což při tehdejším kurzu koruny k dolaru odpovídalo zhruba 9 korunám – to nestačilo na důstojný život ani v tak chudé zemi, jakou je Bangladéš). Navíc šili v budově, která byla časovanou bombou.

Zarmoucení pozůstalí a jejich pohřešovaní blízcí, zdroj: Shutterstock

Den před neštěstím, tedy 23. 4. 2013, odvysílala lokální televize shodou okolností reportáž, v níž upozorňovala na nebezpečné praskliny a díry viditelné zvenčí budovy. Ihned poté byla celá budova vyklizena. Až na textilku. Majitel budovy, Sohel Rana, dělníkům tehdy vzkázal, že budova je v pořádku a 24. 4. jsou očekáváni na směně.

Rana Plaza se zřítila 24. 4. 2013 okolo 9. hodiny ráno. V ten moment se uvnitř nacházelo 3 122 dělníků. Většina obětí byly ženy a jejich děti. Děti dělnic byly totiž hlídány ve školkách, které se rovněž nacházely v budově.

Po neštěstí bylo obviněno 42 lidí. Majitel budovy, Sohel Rana, dostal trest tři roky za mřížemi a byl obviněn z vraždy.

Otázkou je, zda se budova skutečně zřítila náhodně nebo z nedbalosti. Jak jsme uvedli o pár odstavců výše, odborníci varovali, že budova není uzpůsobena na to, aby v ní byla textilka. Nemluvě o tom, že vrchní patra byla postavena bez povolení. Na praskliny ve zdech upozornila i televize. Vše bylo marné.

Problematika levné pracovní síly

Životy lidí byly upřednostněny před ziskem. Ač si byl Sohel Rana vědom nebezpečí a nechal budovu vyklidit, dělníky bez milosti poslal do práce.

Problematika levné pracovní síly není problémem jen v Bangladéši, ale téměř ve všech zemích jihovýchodní Asie. Jde především o velkovýrobu pro západní svět. V Rana Plaza se vyráběly značky, které většina z nás nosí. V otřesných podmínkách, které dělníky stály život.

Není to tedy jen problém Bangladéše nebo Asie. Je to také problém západního světa. Je to problém nás. My všichni nakupujeme a nosíme oblečení, které bylo ušito v ostudných podmínkách.

Katastrofa v Rana Plaza odstartovala změnu v textilním průmyslu. Západní svět si uvědomil, že se nemůže dívat stranou a je potřeba nějak zasáhnout. Problematika se tedy začala řešit na mezinárodní úrovni za pomoci nezávislých organizací.

Zarmoucení pozůstalí, zdroj: Shutterstock

Co se s tím dá dělat?

V posledních letech některé značky přijaly odpovědnost a přistoupily na sepsání úmluv, kterými se zasazují o zlepšení podmínek pro výrobu či dodávku surovin k výrobě produktů ověnčených jejich značkami. To se v praxi projevuje tak, že spolupracují pouze s textilkami, které splňují určitá pravidla a normy.

Pokud textilka nesplní normy a během inspekce selže, kontrakt se značkou je zrušen a majitel továrny přijde o zisk. To se ukázalo jako jediná účinná páka na to, jak vynutit lepší podmínky pracovníků.

Podobné principy jsou spojovány s často skloňovaným pojmem udržitelná móda. S udržitelností módního průmyslu souvisí férovost pracovních podmínek včetně finančního ohodnocení všech pracovníků spadajících do módního průmyslu všude po světě.


Avatar

anmacur

Studentka historických věd a redaktorka na volné noze se zálibou v hudbě, cestování, zdravém životním stylu a také módě.