„Zůstanu až do úplného konce“. Ukrajinská modelka Eugenia Dubinová popisuje mrazivé svědectví z aktuálního života v Kyjevě

Ukrajinská modelka Eugenia Dubinova se narodila a byla vychována v ukrajinském Kyjevě. Ještě nedávno se objevila na New York Fashion weeku. Momentálně se ovšem ukrývá v bombovém krytu doma v Kyjevě, který čelí agresivní invazi ze strany ruské armády.

Eugenia Dubinová poskytla přímé svědectví z Kyjeva pro Vogue.com. Během posledního týdne pravidelně slýchává exploze. Její přítel Eugene Slavnyi se přihlásil jako dobrovolník na obranu města. Dostávají se k ní příběhy přátel o bombardování Kharkivu. Zároveň se pravidelně stává svědkem neuvěřitelné odolnosti a síly ostatních Ukrajinců bojujících s probíhající válkou.


Narodila jsem se a byla jsem vychována v Kyjevě a stále zde žiji. S modelingem jsem začala v 16 letech. Díky své práci ve sledovaném odvětví módy chci dát lidem vědět, co se doopravdy děje na Ukrajině.

Jakožto modelka bych ráda, aby módní designéři i média byla mnohem více aktivní. Mnoho lidí po celém světě ukazuje tolik potřebnou solidaritu, ale někteří známí návrháři současnou situaci vůbec nevnímají. Zmíněná situace přitom není jediným současným problémem.

Po skončení New York Fashion weeku (11. 2. 2022 – 16. 2. 2022) jsem se vrátila )na Ukrajinu. Během mého pobytu v New Yorku jsem se v novinách dočetla o zákazu letů aerolinek do mé země, což mě velmi vyděsilo. Pomyslela jsem si, že pokud opravdu začne válka a já neuvidím svou rodinu a přítele, budu se cítit velmi provinile.

Po svém návratu domů, 24. února, mě vzbudil telefonát od mého otce v pět ráno. Řekl mi: „Eugenie, podívej se na zprávy“. Našla jsem si tedy nejnovější zprávy a zjistila jsem, že Ukrajina je bombardována. Byla jsem v totálním šoku. Společně s mým přítelem Eugenem, který je žurnalistou, žijeme v Kyjevě, takže jsme ihned vyrazili na nákup potravin, protože jsme netušili, co se bude dít dále.

Rozhodli jsme se zůstat v centru města s přáteli, jelikož jsme měli za to, že přece nikdo nebude bombardovat centrum. Realita bohužel byla jiná, což jsme si uvědomily, jakmile začaly znít sirény. Neustále jsme přebíhali mezi krytem a naším domovem.

Další den jsem byla sama v krytu, zatímco můj přítel se šel domů vysprchovat. Přišel mi od něj hovor, v němž mi pověděl o jeho plánu jít bojovat za Ukrajinu: „Nechci jen tak sedět a čekat, musím jít bojovat za Ukrajinu.“ On a jeho přítel se následně zapsali do služby v armádě. Cítila jsem se, jako bych ztratila kus sebe, ale díky jeho odvaze ho ještě mnohem více miluji.

25. února jsme s mými přáteli spali v bezpečí metra. Bylo opravdu složité trávit 10 hodin v krytu na tvrdé studené zemi. Vůbec jsem nemohla spát. Všude okolo mě jsou malé děti objímající jejich hračky, kvůli čemuž jsem brečela. Pomyšlení na malé děti zažívající tato traumata je velmi depresivní. Mají si přece hrát s kamarády, chodit do školy a sledovat pohádky, zatímco sedí v bombových krytech a modlí se za své otce, kteří bojují.

Následující den jsme slyšeli první exploze na předměstí Kyjeva. Když se jedná o velké exploze, obloha se rozsvítí rudě. Ruská armáda často posílá rakety GRAD, což je velké množství malých raket vyslaných naráz. Bombardování přichází z Běloruska. Během života v krytu se každý den vzbudíme, přečteme si zprávy a jdeme zase spát.

Nejprve začali lidé utíkat do Polska. Rusové zareagovali tak, že začali ničit silnice a mosty, aby lidé nemohli uniknout. Někteří i přesto unikli, ale já nechci jít nikam, protože jsem ještě neviděla své rodiče. Jsou na druhé straně města a také jsou ukryti v bombovém krytu. Ten náš má toaletu, vodu i elektřinu. Spíme na podložkách na jógu a z oblečení si děláme polštáře. V tuto chvíli jsem tu jen já a moje kamarádka, ale vejde se sem až 25 lidí.

Posledních šest dní mi uteklo jako vteřina. Snažím se vybíjet svou frustraci psaním básní, protože to je uklidňující. Každou hodinu volám svým rodičům. Ti momentálně dobrovolně pomáhají krmit opuštěné psy, kterých je nepočitatelné množství.

Všechna metra fungují jako úkryty pro velké množství lidí. Spousta domů vybudovaných po druhé světové válce má také své osobní kryty. V jiných městech nemají ale lidé kam se ukrýt. Jejich domy jsou zdevastované. Včera jsem viděla video bombardování jedné budovy v Kyjevě patřící ženě s tříletým dítětem: „Byl to můj domov. Teď nemám ponětí, kam jinam mám jít.“

Naše armáda dělá vše pro záchranu Kyjeva, protože náš parlament i prezident zde zůstávají. Náš prezident je legenda a jsem na něj velmi pyšná. Je to náš hrdina, který téměř nespí a nejí. Neustále volá všem hlavám jednotlivých světových států, aby nám byla poskytnuta pomoc. I přes situaci neopouští Kyjev. Dokonce chodí ven na ulici, aby lidem ukázal soudržnost. Neschovává se v luxusní rezidenci, ale pobývá také v bombovém úkrytu. Vím, že ho prezident Joe Biden pozval do USA, aby ho uchránil, ale dostalo se mu odmítavé odpovědi: „Nikdy neuteču, miluji svou zemi.“ Jsem pyšná, že jsem Ukrajinka.

Včera, když skončil zákaz vycházení, začali lidé pomáhat v oblastech po celé zemi. Díky tomu se cítím bezpečněji. Líbí se mi, že Ukrajinci jen nesedí v krytech a nepanikaří, ale aktivně pomáhají každému, kdo to potřebuje. Tyto snahy ve mně vyvolávají pocit spojení nás všech. Jeden muž dokonce odnášel nevybuchnuté bomby v rukou a házel je mimo dosah lidí, aby nikomu neublížily. Lidé zastavovali tanky svými těly naprosto bez boje. To je zkrátka ukrajinská kultura. Lidé se nebojí. Mají srdce a přesně vědí, co je v takových situacích třeba dělat.

Jsme šokovaní neuvěřitelnou podporou celého světa. Vždy jsem si myslela, že pokud se něco semele na Ukrajině, svět bude vůči tomu slepý. Jenže on nám ukázal neuvěřitelnou podporu a ohromné množství darů. Každý Ukrajinec moc dobře ví, že ruská armáda prohrává. Uvědomujeme si, že musíme ještě bojovat. Díky pomoci všech zemí máme mnohem více zbraní a cítíme naši vzrůstající sílu. Nechci být Ruska, nechci žít v Rusku. Chci žít na Ukrajině se svou rodinou na naší půdě. Brzy to skončí a budeme si moci užít slunce, oblohu a volné procházky na ulicích beze strachu ze zabití.

Nemám ponětí, co se stane další den. Možná na nás Rusové použijí mnohem agresivnější taktiky. Já ale cítím, že jsme schopni zničit tuto agresi. Mám v plánu zde zůstat za každou cenu. Toto je má země a já ji nechci ztratit, i přes momentální velmi složitou situaci. Je to má povinnost zůstat zde a chránit svou zemi. Na všudypřítomné útoky a bombardování si brzy zvyknete a ukryjete se před nimi, ale důležitá je filozofie mysli. Chcete utéct, nebo budete bránit svou zemi? Je to obdivuhodné, jak může takhle malá země vyhrávat proti mnohem většímu soupeři. Máme moc vyhrát, protože prostě chceme vyhrát. Máme odvahu.


Očité svědectví Eugenie Dubinové bylo publikováno 2. března 2022 na webu Vogue.com.